Hudba je pro mě něco jako Wi-Fi pro duši. Nepotřebuje heslo, ale když vypadne, člověk se cítí ztracený. Poslouchám ji od dětství – tehdy to byly dětské sbory, kde jsme zpívali o tom, jak je sluníčko veselé a jak je dobré mít kamarády. Dnes už zpívám o tom, jak je dobré mít klid, sluchátka a playlist bez reklam.
Kdysi dávno, v éře vypalovaček a složek s názvy jako „Hudba – výběr – finální – opravdu finální – verze 3“, jsme si nosili hudbu v kapse. Dnes už na disku nemám ani jeden MP3 soubor. A ne, není to proto, že bych přešel na nějakou mainstreamovou streamovací službu – tuhle cestu jsem úspěšně ignoroval jako reklamní leták na proteinové tyčinky. Místo toho mám doma Hi-Fi věž s CD mechanikou, která hraje skvěle, má kouzlo a dokonce i dálkové ovládání. Jenže tu si nevezmu do auta. Ani do vlaku. Ani na procházku. A tak streamuju.